Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na dalekém Islandu, v zemi vulkanicky aktivní a trhané tlakem tektonických desek, kde vlivem (zatím ještě proudícího) Golfského proudu zas taková zima není, se občas urodí zajímavá hudební tělesa. Vedle světoznámé Björk stojí o pozornost i méně slavná přesto zaznamenání hodná uskupení, jako jsou post-rockoví SIGUR RÓS nebo SÓLSTAFIR, kteří z black metalu časem postoupili do post-metalových vod. A pak, na počátku letošní zimy, se odnikud zjeví jacísi MÚR.
Odkud se vzali a co jsou zač? Jasná je inspirace všemi těmi severskými spolky libujícími si v marastu nekonečných nocí, zimy, mlhy. Ponurá hudba s chmurnou atmosférou vycházející z doomových kořenů, stojící i na blackmetalových základech, ovšem s citelnými progresivními ambicemi. Znatelné je ovlivnění post-metalovými kapelami, ať už jde o jejich výše zmíněné krajany, ALCEST nebo mnoho jiných. Avšak oproti zmíněným Francouzům není u MÚR místo pro rozvernost nebo osahávání různých světových vlivů, MÚR neopustí tíživou ponurou atmosféru. Na debutní nahrávku dosud neznámých jmen na metalovém kolbišti jde o instrumentálně a kompozičně velmi vyspělý materiál. Kdybych navštěvoval hudební kluby Reykjavíku, určitě bych byl více v obraze, takhle to pro mě byl nečekaný úder přímo na solár.
Úvodní „Eldhaf“ ve mně vyvolává dojem, že poslouchám IOTUNN hozený do doomu. Především pro hutné kytarové riffy a vokál, který ve mi evokuje pocit, že zpěvák Kári Haraldsson bral soukromé hodiny u Jóna Aldary. Plný a krásně čistý zvuk kytar je další devízou této kapely, stejně tak jejich nápadité a četné progresivní pasáže. Jenže v klidných, zachmuřených končinách tento islandský výlet nekončí. Se skladbou „Múr“ se přižene temnota a nebohý posluchač, který se po první skladbě naladil na poklidnou melancholickou vlnu, je zmítán bouří a běsněním živlů. Rytmy se zrychlí a Kári Haraldsson přepne svůj zpěv do drsného chrapotu.
Tato extrémní poloha MÚR je stejně přitažlivá jako samotný úvod a její vyvrcholení je ve skladbě „Frelsari“, kde Haraldsson ve svém souchotinářském hlasovém projevu dokáže vykreslovat podmanivou refrénovou melodii. Temná bouře se trochu uklidní ve „Vitrun“, kde nás MÚR seznámí se svou další tváří, a to je poměrně specifický zvuk kláves, které po celou dobu provází četné melodické a hlasové proměny. Současně je to nejvíce experimentální část alba, značně ovlivněná post-metalovými vlivy. S klávesami jako dominantním nástrojem pokračuje i „Messa“, ve které se kapela navrátí ke svému drsnému projevu z „Múr“ a „Frelsari“. Tentokrát jde ovšem o vyváženější syntézu tvrdých kytar a kláves.
„Heimsslit“. Klávesové plochy se pohybují prostorem, jako když se mlha převaluje na blatech, sama, nerušená. Po chvíli se přidá dráždění basových strun posazených tak nízko, že se sluchátka na hlavě spíš mechanicky klepou, než že by vydávala slyšitelný zvuk. Teprve až nástup kytary v podobě hodně hutných, těžkých riffů začne posouvat kompozici kupředu, ale velmi pomalu. Tato skladba je jeden z doommetalových zážitků letošního roku. Doporučuji shlédnout i video ke skladbě „Heimsslit“, působivé a seversky podivné. Závěrečná „Holskefla“ pokračuje v melancholii uvedené předchozí skladbou, ale je temnější, místy agresivnější a pouští se do výraznějších instrumentálních variací. Jestli existuje škatulka progresivní doom metal, tak „Holskefla“ se tam přesně hodí.
MÚR mají tři hlavní tváře, agresivní metal vycházející z blackových základů, elektronickou post-metalovou syntézu a zachmuřenou pomalou melancholii. Všechny tři však halí závoj ponuré temnoty, který se ani na moment neodhrne, a uzavírá je tak v kompaktním a soudržném celku. K tomu je nutno připočíst instrumentální vyspělost a skvělou studiovou práci v podobě čistého, hutného zvuku, který by těmto mladíkům mohly četné skupiny závidět. Nahrávání a produkce alba se ujal sám Kári Haraldsson, který je i hlavním autorem hudby a textů. Za masteringem stojí ovšem Tony Lindgren ve Fascination Street Studios, který má na svém seznamu taková jména, jako jsou OPETH, DIMMU BORGIR, POWERWOLF, PARADISE LOST a mnoho dalších. Odtud tedy onen kvalitní zvuk. Když už vydavatelství Century Media vsadilo na mladou partu, muselo si to pojistit kvalitním studiem. Pro mě jsou MÚR překvapením roku. Sice hudební dějiny neovlivní, v mém případě však zcela nabourali hudební žebříček nejlepších alb za letošní rok, který si pomalu připravuji.
No jo Island. To by člověk ani nečekal, kolik se v téhle na počet obyvatel skromné zemičce najde opravdu výrazných hudebníků a hudebních skupin. Možná je to dáno i charakterem podnebí, kdy předlouhé studené a temné zimní večery přímo vybízení k sezení někde v teple, rozjímání a nějaké intelektuální tvorbě, kterou hudba právě v podání islandských tvůrců rozhodně je. A tahle skutečnost se navíc v hudbě projevuje svou velmi specifickou atmosférou. Stačí připomenout ta dvě nejznámější jména uvedená i v hlavní recenzi, tedy zasněné melancholiky SIGUR RÓS nebo drsnější náladotvůrce SÓLSTAFIR. Relativně mladí MÚR jsou další položkou, která může přidat islandské scéně na zajímavosti. Tahle skupina se totiž se zmíněnou charakteristickou aurou hodně zajímavě rozkročila a na svém debutu předvádí variabilní show brousící od téměř blackmetalových výrazů (viz titulní "Múr") přes další metalové a post-metalové polohy až k silně atmosférické a vzdušné ladnosti progresivního metalu a rocku. Zjevují se tu jak na silových riffech stavěné důrazné hoblovačky, které občas zavoní i odérem GOJIRA (třeba "Frelsari"), tak variabilní kousky, které mi částečně připomněly i umění Němců DISILLUSION ("Vitrun"). Velmi dobrý start skupiny, o které doufám ještě uslyšíme. Alespoň to jim a jejich posluchačům přeji.
2. prosince 2024
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Islandská mláďata se nepokrytě inspirují svými idoly a dělají to skvěle. Jejich modlami jsou ALCEST, SÓLSTAFIR a CELESTE. Na debut jde o zvukově i aranžérsky velmi silný materiál jenž je pro mě slibným příslibem do budoucnosti.
Úterý, 26. listopadu 2024
Manatar
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Úterý, 26. listopadu 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
dzuso
8,5 / 10
K dokonalosti je potrebné to trochu ešte vybrúsiť a vyleštiť, aby viac vynikli silné nápady. Súhlasím s tým, že je tu veľký potenciál a ide o veľmi silný debut. Najviac ma baví pozvoľný úvod so skladbou Eldhaf a potom epické vyvrholenie v podobne Heimsslit a Holskefla.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.
Aj keď by sa mohlo zdať, že koncept báťuškovského pravoslávneho black metalu je v roku 2025 zúfalo vyčerpaný, PATRIARKH tu prinášajú viaceré svieže momenty pokukujúce po širšom publiku. Určite si to zaslúži viacero vypočutí.
Depresivní hudba na pomezí black a doom metalu je živnou půdou pro různé one man projekty. „Of Darkness and Solitude“ je již šestým albem jednoho rozháraného Američana. Má to svou kvalitu, agresi i pěkně ponurou atmosféru.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.